Člověk
C G
Ten se směje, ten pláče,
F G
z nešťastný lásky do vody skáče.
C G
Ten křičí, osud svůj líčí,
F G
ty dnešní ceny prý ho ničí.
Ten trpí a ten si zpívá,
do dekoltu tajně se dívá.
Ten pomlouvá souseda čápa,
ten ztratil brýle a teďka tápá.
REF:
Ami G
Tisíce příběhů, tisíce lidí,
F C G
tisíce snů, do kterých nikdo nevidí.
Ami G
Tisíce cest, každá má svůj vlastní konec,
F G Ami
pokaždé nezvoní pohádkový zvonec.
Ten usnul a sedí tiše,
další se svíjí, kručí mu v břiše.
Ten přemýšlí o první lásce
a jiný o prohraný sázce.
Ta maluje na zeď čerty,
další věří v prapodivné karty.
Ten se začetl do jedné knížky
a jiný na něj se dívá z výšky.
REF:
Tisíce příběhů, tisíce lidí,
tisíce snů, do kterých nikdo nevidí.
Tisíce cest, každá má svůj vlastní konec,
pokaždé nezvoní pohádkový zvonec.
mezihra
Všichni se smějem‘ a taky pláčem,
chceme psát básně, nevíme o čem.
Toužíme najít pravou lásku
a zatím máme přes oči pásku.
REF: Jsou to
Tisíce příběhů, tisíce lidí,
tisíce snů, do kterých nikdo nevidí.
Tisíce cest, každá má svůj vlastní konec,
pokaždé nezvoní pohádkový zvonec.
Dvě hodiny po půlnoci
Ami Dmi
Dvě hodiny po půlnoci
E7 Ami
nás cosi probudilo.
Ami Dmi
Osvobozující pocit,
E7 Ami
nebo srdce zabloudilo?
Ami Dmi
Dvě hodiny po půlnoci,
Emi Ami
když odbily na věži,
Ami Dmi
krátký příběh jedné noci
E7 Ami
utopený ve lži.
Přikrýváš mě do peřiny
ze samých otazníků.
Ukradené vteřiny –
bodáme si do srdce dýku.
Přikrýváš mě do peřiny,
je těžké uvěřit,
že zítra – za dvě hodiny,
bude Tě hřát jiný cit.
G C
Ref.:Chceš tu chvíli zadržet,
E7 Ami
nebo ji necháš bez významu?!
G C
Budu tři tečky uprostřed vět,
E7 Ami
necháš mě odejít brzy k ránu?
G C
Chceš tu chvíli zadržet,
E7 Ami
co mi odpovíš, až se zeptám?
G C
Možná naposled
E7 Ami
Ti tuhle píseň zpívám.
Kolikrát ještě se Ti podívám
do Tvé tváře,
než ztratím se jako poslední
list z kalendáře?
Kolikrát ještě k Tobě budu vcházet
po šedivých schodech,
než jim vtiskneš správný odstín,
než je obarvíš ve slovech?
Ref.
Dvě hodiny po půlnoci
nás cosi probudilo.
Osvobozující pocit,
nebo srdce zabloudilo…
Křižovatka (capo III) Emi Vyjela jsem časně z rána - jako každý den. C Slunce se z mraku tou dobou dralo ven. D Jela jsem cestou, kterou dobře znám, Emi H7 kde mě nepřekvapí nic, kde jistoty své mám. Náhle se objevil nový směr. Nevím – zda zmást mě chtěl? Stálo tam napsáno i tudy vede cesta – přes moře, louky, hory přes nepoznaná města. Ref: Emi A C H7 Doleva doprava - dopředu či zpátky? Emi A C H7 Kdo má pochopit, co píšeš mezi řádky. Emi A C H7 Stokrát jsem Ti napsala tu stejnou větu, Emi A C H7 stokrát jsem se chtěla vrátit na předchozí metu. Zastavil se vůz, já hleděla. Četla jsem ten ukazatel stále dokola. Najednou mi došlo, jak je málo věcí, co mi na nich záleží a které chci! Jak to tak bývá vše má i zádrhel. Řídit se srdcem , nebo podle pravidel? Ukazatel měl na sobě ještě napsáno: Vjet na tuhle cestu - je zakázáno! Ref. Doleva – zas a znova Doprava – jen tři slova Dopředu – to nedokážu Dozadu – si nepřikážu Valčík o soudu nad porušitelem druhého termodynamického zákona (capoV) C Dmi Emi Na soudu myšlenek nestojím bez viny, Ami F žaloba předkládá všechny ty vteřiny, F C G které jsem ukradla chvílím, co zebou, Dmi F střádala je pro čas, kdy budu jen s Tebou. Myšlenky, které se zaplašit nedají, říkají, že mám teď poslední naději, obhájce má vždycky poslední slovo, tak slyšte teď slovo odsouzencovo. Radostné poselství do chladu podzimu: „Poslyšte soudcové radostnou novinu! Teplo, to dají i studené ruce, to, když je prohřálo planoucí srdce!“ O čase říkal’s mi moc chytrých myšlenek, že uvnitř je to s ním jinak než navenek, že chvilku valí se, pak courá znova. Kdo z nás kdy neslyšel ta chytrá slova? Kdo z nás to neprožil, kdo nemá tušení, že čas, ten letí, jak když práskneš do koní! Kdo z nás to neprožil, kdo o tom neví, že jindy vteřina jak rok se jeví. Einsteine, snad budeš překvapen velice, že nejen pro čas teď platí tvé rovnice, zákony fyziky neplatí přece, když teplo dávají studené ruce. Účinná lítost je vzdálena na hony, poznali jsme, jak zrušit přírodní zákony, za tohle poznání vězení stojí, kdo tohle prožili, tak nelitují. Zažité pravdy, ty dávno už neplatí, teplo či mrazení, vteřiny, století… zahřejí ruce, co jiného zebou, ať neběží čas, když můžu být s Tebou.
OKARÍNKA
C Fmaj7 C
Písmenko „O“ se jako první valí,
C F G
přináší nám píseň, co zrodila se v dáli,
Dmi Emi F G
dvanáct tisíc kilometrů vzdáleno je Peru,
C Fmaj7 C
už pro tuhle dálku jižní Ameriku žeru!
Indiáni v Peru mají krev skupiny nula,
a proto tam klíšťata snad zcela vyhynula,
takže bych teď řek´, že nepotkáš už příště
od písmenka „K“ další peruánské klíště.
„A“ je jako domek a „R“ tak trochu taky,
proto s klidem sloučím tyhle další znaky.
V tomhle malém neskutečném písmenkovém domu
bude bydlet tahle píseň, co je na pět tónů.
Co s písmenkem „Í“, to moc složité není,
protože je dlouhé, tak je tady hned řešení:
Byla píseň medvědí, žádná píseň ptáčka,
co ji zpíval o narozkách Pú jen pro i Ijáčka.
Bylo to snad náhodou, co začíná si na „N“.
Jako narozeniny – no to je přímo sen!
Stejnou slávu budeš mít i Ty za pár dní,
tak Tě k nim teď vyprovází sloka poslední.
Je o písmenku „K“ a není tajemství,
že Tvé jméno nám teď tady v uších zní.
A za písmenko „A“ bych jen tři tečky dal,
budoucnost je krásná, kdo ví, co bude dál…